Ráda bych vám ukázala třemi krátkými příběhy něco z mé filozofie.
První se datuje někdy do roku 1992, kdy jsem byla malá holka, tak tatínek donesl od známého 8 videokazet National Geographic o zvířatech žijících na různých kontinentech -krásné balení, ohromující foto grizzlyho lovícího lososy na Aljašce, impaly skákající africkou savanou, alpaky lezoucí po andských vrcholcích – to vše mě dostávalo do němého úžasu a zíraní na tyto obaly každý den dlouhé chvíle. A samotné puštění a sledování tohoto zázraku na naší barevné televizi značky Finlux mě přivádělo v úžas. S uhlopříčkou neuvěřitelných 50 cm mi dávalo pocit výjimečnosti, že sleduji něco, co tu ještě nebylo.
Příběh číslo dvě se odehrává v roce 1994, kdy jsem vlastnila fantastickou skládačku – kolo ne pucle, kterou mi děda vyladil sedadlem z motorky tak, že se na sedák vešli dva a k tomu na řídítka jeden pasažér. Vrcholem se stala přilba, kterou děda našel, když byl na malinách. Každého, kdo si ji nasadil, začala ihned svědit hlava. To ovšem nevadilo našim pokusům rozjet se s tímto kolem co největší rychlostí po cestě a narazit do čerstvě rozoraného pole tak, že vás to vykoplo a letěli jste kousek vzduchem, dokud jste nedopadli do “měkké”hlíny. Tato skládačka to zvládla snad 60krát bez jediné úhony, dostávala nárazů, smyků a nic se jí nestalo. Vydržela asi třicet let, než se ji můj drahý rozhodl pohřbít na smetišti.
Třetí příběh je datován do roku 1989. Byla jsem ve školce, kam pro mě přišel tatínek s velkým modrým pytlem v ruce, který ukrýval neznámo co. Padla otázka: “Alenko, co myslíš, že je v tom pytli?” V tu chvíli se rozjela fantazie naplno – medvídek, panenka, kolo, vše, co si malé dítě může jen představit…Po velké famfáře „tramtadadá“ bylo tajemství odhaleno – kůže z mongolských psů jako přehozy přes sedačku – prý největší hit home decoru té doby kousajících tak, že se nešlo opřít a při sedáncích tak ležely kůže poslušně vedle nohou. V tu chvíli přichází jedno z mých největších životních zklamání a nepochopení.
A teď už konečně proč je vyprávím, protože mají hodně společné s mou filosofií – a to, že produkt musí být dech beroucí, jiný než ostatní, musí vás ohromit, musí hodně vydržet, ale hlavně ve vás nesmí zůstat pocit jako z posledního příběhu, pocit zklamání. Tento pocit z nich nikdy nesmíte mít, protože Benycargo nejen dobře vypadá, ale také dobře slouží.
